Výlet do dětství

Už dlouho, několik let jsem nebyla na výletě... 

Odjezdy na chalupu nejsou pro mě žádný výlet, jezdím tam jen pracovat. Sice si beru pokaždé s sebou foťák, že se půjdu projít do lesa, či po vsi a udělám si pár snímků překrásného kraje, skoro nikdy to nevyjde.

V neděli přijel Bráška s maminkou, že mě vezmou domů, na návštěvu. Zamkla jsem tedy chaloupku a nalodila se k bráškovi do auta. Když jsme vyjeli, poprosila jsem brášku, zda by mohl jet přes vesničku Uhlíře, kde se narodila moje maminka, já tam u babičky prožila nádherné dětství a později jsem tam i žila. I když v okolí Pecky  a Lázní Bělohrad jsou všechny vesničky jako malované, Uhlíře mi přece jen k srdci přirostly nejvíce.

Pohlédněte tedy z prava na stavení pod lesem. Bývalý Nezbedův dům č.p. 1 je původně zájezdní hostinec z kterého snad původní jsou již jen sklepy.  Jako malá jsem tam chodívala na ořechy a snila o formanech a potulých rytířích kteří po celodenním putování hlubokými hvozdy usedli  ke středověké večeři a halasících ve velké hostinské ratejně. Skoro jsem cítila tu vůni pečeně a vína, skoro jsem slyšela dupání koní ve stáji.

Jako malá jsem chodívala s babičkou do hájenky k paní Křížové, vdově po hajném, žijící v opuštěné hájence s dcerou Evou a o prázdninách za Pepíkem - vnukem paní hajné, který k ní jezdíval na prázdniny. A zase...  V Uhlířích snad u každé chalupy rostl veliký ořech, taktéž i u hájenky tomu nebylo jinak a paní hajná z ořechú dělala skvělou sladkou ořechovku. Tu nám také vždy nalila (i mě...) a vyprávěla jak to bývalo za války když se u ní zastavoval "věčně nedožranej" důstojník wehrmachtu a vyptával se jí: " Co vařiš Chajná, sajce, sajce?" Bylo mi to vždycky k smíchu, paní hajná měla asi v těch dobách do smíchu sakra daleko.

Její dcera Eva, byla zvláštní paní... Pamatuji si na ni, že byla silná jako muž a tolik i dokázala pracovat. Chodívala nabíjet stavy do Horní Nové Vsi, ke Kremličkům do tkalcovny a domů chodívala po Křížovce lesem z odpolení směny, nebo jezdila přes vesnici na kole. Povídaly se o ní různé řeči, kvůli jejímu vzhledu a síle a já sama jsem si ji jednou spletla s mužským, když jsem ji uviděla na dvoře štípat obrovskou sekerou velikánské špalky.

Já ji však pamatuju jako velice hodného člověka. Občas se zastavila u babičky na kousek řeči, když šla z práce a vím, že byla nesmírně hodná a pracovitá. Dej jí pán Bůh lehkou zem, zemřela ještě poměrně mladá.

Celkový pohled na Uhlířské údolíčko je krásný. Ještě se divíte, že jsem snila o rytířích, zachráněných princeznách a loupežnícich?

Jak temné a hluboké bývaly tyto lesy když zde první uhlíř začal pálit své milíře, kolik nebezpečí od lapků a dravé zvěře číhalo na osamělého cestujícího, formany, nebo pána s malou družinou?

Z leva vidíme Horní Javoří, Arnoštov, Bukovina vidět není, jen skladovák krmiva. Samota Paseky, kde měli Plecháčovi zahradnictví a na vrcholku Zvičina

Celá víska je obklopena krásnými lesy, z některých míst je vidět i městys Pecka  a hrad panství Kryštofa Haranta.

Celá oblast je opředená pověstmi a pohádkami a  není divu.

Tento ostrůvek v lukách je takové zvláštní, tajemné místo, které mě od mala přitahovalo. Že by tam víly tančívaly v noci při měsíčku, nebo se slétaly čarodějnice? Kdoví... 

Taková místa si svá tajemství střeží. 

Velkou radost jsem také měla z nového rozcestníku, kde je psáno o vzniku vesničky Uhlíře, lidech v ní a jejich zvycích a na staré fotografii první z prava je moje babička.

Tak tedy, až pojedete okolo, přijďte pobejt.