Výlet do dětství

Už dlouho, několik let jsem nebyla na výletě... 

Odjezdy na chalupu nejsou pro mě žádný výlet, jezdím tam jen pracovat. Sice si beru pokaždé s sebou foťák, že se půjdu projít do lesa, či po vsi a udělám si pár snímků překrásného kraje, skoro nikdy to nevyjde.

V neděli přijel Bráška s maminkou, že mě vezmou domů, na návštěvu. Zamkla jsem tedy chaloupku a nalodila se k bráškovi do auta. Když jsme vyjeli, poprosila jsem brášku, zda by mohl jet přes vesničku Uhlíře, kde se narodila moje maminka, já tam u babičky prožila nádherné dětství a později jsem tam i žila. I když v okolí Pecky  a Lázní Bělohrad jsou všechny vesničky jako malované, Uhlíře mi přece jen k srdci přirostly nejvíce.

Pohlédněte tedy z prava na stavení pod lesem. Bývalý Nezbedův dům č.p. 1 je původně zájezdní hostinec z kterého snad původní jsou již jen sklepy.  Jako malá jsem tam chodívala na ořechy a snila o formanech a potulých rytířích kteří po celodenním putování hlubokými hvozdy usedli  ke středověké večeři a halasících ve velké hostinské ratejně. Skoro jsem cítila tu vůni pečeně a vína, skoro jsem slyšela dupání koní ve stáji.

Jako malá jsem chodívala s babičkou do hájenky k paní Křížové, vdově po hajném, žijící v opuštěné hájence s dcerou Evou a o prázdninách za Pepíkem - vnukem paní hajné, který k ní jezdíval na prázdniny. A zase...  V Uhlířích snad u každé chalupy rostl veliký ořech, taktéž i u hájenky tomu nebylo jinak a paní hajná z ořechú dělala skvělou sladkou ořechovku. Tu nám také vždy nalila (i mě...) a vyprávěla jak to bývalo za války když se u ní zastavoval "věčně nedožranej" důstojník wehrmachtu a vyptával se jí: " Co vařiš Chajná, sajce, sajce?" Bylo mi to vždycky k smíchu, paní hajná měla asi v těch dobách do smíchu sakra daleko.

Její dcera Eva, byla zvláštní paní... Pamatuji si na ni, že byla silná jako muž a tolik i dokázala pracovat. Chodívala nabíjet stavy do Horní Nové Vsi, ke Kremličkům do tkalcovny a domů chodívala po Křížovce lesem z odpolení směny, nebo jezdila přes vesnici na kole. Povídaly se o ní různé řeči, kvůli jejímu vzhledu a síle a já sama jsem si ji jednou spletla s mužským, když jsem ji uviděla na dvoře štípat obrovskou sekerou velikánské špalky.

Já ji však pamatuju jako velice hodného člověka. Občas se zastavila u babičky na kousek řeči, když šla z práce a vím, že byla nesmírně hodná a pracovitá. Dej jí pán Bůh lehkou zem, zemřela ještě poměrně mladá.

Celkový pohled na Uhlířské údolíčko je krásný. Ještě se divíte, že jsem snila o rytířích, zachráněných princeznách a loupežnícich?

Jak temné a hluboké bývaly tyto lesy když zde první uhlíř začal pálit své milíře, kolik nebezpečí od lapků a dravé zvěře číhalo na osamělého cestujícího, formany, nebo pána s malou družinou?

Z leva vidíme Horní Javoří, Arnoštov, Bukovina vidět není, jen skladovák krmiva. Samota Paseky, kde měli Plecháčovi zahradnictví a na vrcholku Zvičina

Celá víska je obklopena krásnými lesy, z některých míst je vidět i městys Pecka  a hrad panství Kryštofa Haranta.

Celá oblast je opředená pověstmi a pohádkami a  není divu.

Tento ostrůvek v lukách je takové zvláštní, tajemné místo, které mě od mala přitahovalo. Že by tam víly tančívaly v noci při měsíčku, nebo se slétaly čarodějnice? Kdoví... 

Taková místa si svá tajemství střeží. 

Velkou radost jsem také měla z nového rozcestníku, kde je psáno o vzniku vesničky Uhlíře, lidech v ní a jejich zvycích a na staré fotografii první z prava je moje babička.

Tak tedy, až pojedete okolo, přijďte pobejt.

Miluji náš les

Tam odkud pocházím jsem pověstná svými toulkami lesem, mám své místo kam chodím vypovídat svoje trápení,starosti, bolesti i úspěchy.
Je to starý strom na okraji lesa, dub který tiše naslouchá když o jeho kmen opřena mu vyprávím.
Pak když zmlknu, on šumí svými listy své moudro a tajemství.
 

Sedím, dívám se na malebnou vísku na kopečku a cítím sílu stoletého dubu.
Odcházím jiná, posílená a přitom smířená.

Jsou v našem lese zvláštnosti, snad to dělá ta úchvatná kotlina, balvany a celé skály vzácného slepence, snad dutá místa která cítíš když jdeš v pohorkách, snad různé dutiny, rozsedliny, stáří či příbehy věkem zapomenuté.

Na svých toulkách se dostávám do dalšího lesa který má v sobě něco zlověstného.

 

Citliví lidé to cítí stejně jako já a psi - chovají se tam jinak...

Kdysi dávno tudy vedla prastará formanská cesta, dole podle říčky těsně pod lesem či snad lesem dle starých dokladů byli tam hluboké hvozdy. 

Nahoře v lese sídlila banda velmi obávaných krvelačných loupežníků kterým nic nebylo svaté. Koho chytili zabili ukrutným způsobem podřízli mu hrdlo.
Les má dle toho i název Hrdla.

Byli tak krvežízniví že na ně král poslal vojsko a to konečně ukončilo jejich řádění a ulevilo kraji.

Právě na vršku snad konaly své hrůzné činy a toto místo si navěky uchovalo hrůzné vzpomínky.

Každý kout, každá cesta má tu své jméno či svůj příběh svou dušičku nebo stážce ba i strašidlo se tu a tam objeví.
 

V pověstech se vypráví o Hejkalovi, Ohnivém muži, vodníku, bludičkách.
Chce to jen tiše jít, naslouchat a pozorně se dívat.

 

Tak tedy až pojedete naším krajem přiďte pobejt

Pecka.

V členité a kopcovité krajině západního Podkrkonoší mezi Novou Pakou a Dvorem Králové leží městečko Pecka. Nad ním se na strmém návrší tyčí stejnojmenný hrad a pozdější zámek, dnes už z větší části zřícený. Pouze jedno křídlo, západní palác, nadále odolává nepřízni osudu a poryvům horských větrů.

Hrad Pecka byl vystavěn počátkem 14. stol. pány ze Železnice. Jako jeho první držitel je r. 1322 uváděn jistý Budivoj či Buzek z Pecky. V téže době vzniká v podhradí nevelká osada, která se pozvolna rozrůstá, až je r. 1382 povýšena na město. Vzhled raně gotického hradu byl přes svoji členitost poměrně jednoduchý a strohý. Dvě obranné věže s malým obytným palácem byly propojeny pevnou hradební zdí, která uzavírala celé nádvoří.

Přístup ke hradu byl znesnadněn hradebním příkopem, překlenutým u vjezdu dřevěným padacím mostem.

Za husitských válek byl hrad dobýván sirotky a jeho majitel Jarek ze Železnice byl přinucen k uzavření smíru. Počátkem 16. stol. za Mikuláše a Viléma Hořických z Hořic byl hrad rozšířen a provedeny četné pozdně gotické úpravy.

K dalším mnohem podstatnějším změnám, kdy je hrad postupně přebudován na reprezentativní zámecké sídlo, dochází v průběhu druhé poloviny 16. století za Škopků z Bílých Otradovic. Výsledkem dlouhodobé stavební aktivity je půvabný renesanční zámek, sestávající se ze čtyř prostorných dvoupatrových křídel a uzavírajících obdélníkové nádvoří. Stavbu dokončil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621), věhlasný cestovatel, spisovatel a hudebník.

Po Harantově smrti získává Pecku Albrecht z Valdštejna, ten však zámek daruje r. 1626 mnišskému řádu kartuziánů. Kartuziáni provedli jen nevýrazné úpravy převážně praktického charakteru a své úsilí zaměřili spíše na zvelebení městečka a okolních obcí. Po jejich odchodu v roce 1782 zůstává zámek v majetku náboženského pozemkového fondu. Roku 1824 ho kupuje hrabě Trautmansdorf. Brzy na to v r. 1830 zámek vyhořel a zhoubný požár udělal tečku za jeho dávnou slávou. Zpustlá stavba chátrala čím dál tím více a postupem času se změnila v ruinu.

Teprve v r. 1921, kdy se zřícenina stává majetkem obce Pecka, jsou zahájeny první záchranné práce a podniknuty nejdůležitější opravy. Druhá fáze oprav pak proběhla v šedesátých letech. Západní palác byl zastřešen a provedla se stavební rekonstrukce dvou horních pater. V devadesátých letech byly upraveny další prostory v přízemí a v hradním sklepení. V upravených prostorech byla nově zřízena interiérová expozice, která se návštěvníkům snaží přiblížit osobnost Kryštofa Haranta a historii hradu a městečka.

Obec Pecka si dodnes uchovala ráz malebného a poklidného podkrkonošského městečka. Dokladem bohaté historie obce je řada dochovaných kulturních památek. Nejvýznamnější z nich je kostel sv. Bartoloměje, barokně přestavěný v pol. 18. stol., s nástropními malbami Václava Kramolína a reliéfními výjevy křížové cesty od J. Lederera. Na náměstí stojí morový sloup od F. Petrše z r. 1720 a raně barokní kašna. Několik hodnotných barokních soch je umístěno v okolí hradu i v městečku. Památku Kryštofa Haranta připomíná pomník před školní budovou z roku 1921, u kostela je pomníček na památku zdejšího rodáka P. Josefa Štemberky, lidického faráře umučeného nacisty. Vedle několika měšťanských domů z první pol. 19. stol se dochovala řada roubených chalup, reprezentujících lidové stavitelství regionu.

Jičín

Město, mající přibližně 16 000 obyvatel - najdete ve východních Čechách v Jičínské pahorkatině.

Pokud někdo řekne Jičín, každému se vybaví dvě celosvětově známá jména.

První je Rumcajs, toho znají především děti a to druhé jméno zní vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.
Ten navštívil poprvé Jičín přibližně začátkem března 1621 při cestě na Pecku - kde měl zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Dne 22. března dostal vévoda Albrecht od císaře do zástavy kumburské panství s Jičínem a k tomu ještě část statků rodu Smiřických.

Důležité datum je určitě 5. červen 1622, kdy dostává vévoda Albrecht frýdlanské panství a rozhodne se vybudovat "svůj stát" s hlavním městem Jičínem.
Jičín si oblíbil do té míry, že začal proměňovat jeho podobu. A nejen města, ale především jeho okolí. Známé je především čtyřřadé stromořadí (Libosad) s původně 1140 lipami, které bylo do krajiny vkomponováno jako spojnice města s nedalekým letohrádkem Lodžie na ose hradů Kumburku a Veliše. Svého času se stal vévoda Valdštejn z jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě, který jako první začal udržovat stálou armádu.
Albrecht z Valdštejna se narodil 14. 9. 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a za svého života se stal jednou z nejvíce rozporuplných osobností českých dějin. Svou vojenskou dráhu začíná roku 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty zúčastnil tažení do Uher...o dva roky později už slouží jako plukovník českých stavů. Roku 1614 vstoupí Albrecht z Valdštejna do služeb Ferdinanda Štýrského, kterému pak zůstává věrný...což mu nakonec po bitvě na Bílé hoře (1620) vynáší neuvěřitelné bohatství. O pět let později se stává vrchním velitelem císařské armády a je povýšen na vévodu frýdlantského. Později pak ještě vévodou zaháňským, meklenburským, hlohovským. Ač to málokdo ví, že chtěl dokonce vybudovat císařské loďstvo, což se mu nakonec nepodařilo, ale stal se admirálem Oceánského a Baltského moře. Nenaplněným vrcholem jeho života pak je odmítnutá nabídka na český královský trůn.
O vévodovi Albrechtu z Valdštejna by se dalo napsat mnoho textu. Koho jeho celý podrobný životopis zajímá, určitě si ho vyhledá. Já o něm ještě napíši, že byl zavražděn i s jeho důstojníky 25. února 1634 v Chebu jako prohlášený Ferdinandem II. za zrádce. Pro některé lidi zůstal zrádcem, pro další pak je nedotknutelným...jeho ostatky jsou uloženy v Mnichově Hradišti ve valdštejnské hrobce. My se však podívejme do Jičína dne 20. května roku 2006, kdy se tu konaly Valdštejnské dny, které pořádal svazek obcí Valdštejnova zahrada a město Jičín.

Byšičky

Pokud projdete lázeňským parkem v Lázních Bělohradu, dostanete se po dva a půl kilometrech do kouzelně pohádkového údolí.
Uvidíte rybník a v dálce na kopci kostel sv. Petra a Pavla s románskou apsidou ze 13. století.

Je to jediná stavba, která tu zůstala jako památka po za třicetileté války zničené osadě Byšičky.

Kostel byl původně románský a svou dnešní podobu dostal při přestavbě v roce 1718. K tomuto hřbitovem obklopenému kostelíku se váže děj balady K. J. Erbena Svatební košile. Zajímavostí určitě je, že se v kostele konají svatební obřady.

Pověst o Byšičkách říká, že se pro špatný život obyvatelů propadla do země.

Na hřbitově jsou pohřbeni mimo jiných i hudební skladatel K. Moor a spisovatelka L. Mašínová. Po cestě vedoucí ke kostelu si můžete prohlédnou všechny obrazy Křížové cesty a na kopci je krásný výhled na blízké okolí. 

A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce.
A on vždy napřed - skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.

Nová Paka

Město se nachází v Krkonošském podhůří.

Nejstarší zmínka o existenci města je z roku 1357. V té době tu na místě dnešního náměstí vzniklo poddanské podhorské městečko, které bylo často sužováno velkými požáry.
Až do poloviny 19. století bylo součástí kumburského panství a od této doby bylo město pověstné svým bohatým společenským a kulturním životem.

Nejcennější památkou je tu paulánský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (1709-32), který byl postaven na místě, kde stával kaple (1414), která tu stála díky legendě o nalezení zázračné sošky Panny Marie v nedalekých dolech v Stupné.
Leží sice kousek mimo město, ale svého času tu bylo poutní místo - které ročně navštívilo až 20 000 poutníků. Roku 1785 byl klášter zrušen a od roku 1872 je používán jako nemocnice. Ke klášternímu chrámu vede kryté schodiště postavené zde v roce 1737.

Mimo město naleznete také dřevěný řeckokatolický kostel z 18. století, který sem přestěhoval z podkarpatské Rusi (z obce Obava u Užhorodu) místní sběratel, továrník Oto Kretschmer v roce 1930.

Nejznámějším objektem města je však bezesporu novorenesanční Suchardův dům poblíž náměstí. Je ozdoben figurálními sgrafity podle kartonů Mikoláše Alše a dnes v něm sídlí muzeum. Před domem je vystaven araukarit dlouhý 8,30 metru..
Na náměstí se pak nachází Muzeum Klenotnice drahých kamenů z bohatých nalezišť v okolí (acháty, jaspisy, ametysty, ale i zkřemenělé kmeny stromů, kapradin a přesliček..

Významnou památkou na náměstí je také farní kostel sv. Mikuláše přestavěný roku 1783-87 barokně a upraven roku 1872 do dnešní novogotické podoby.

Ve městě samotném najdete řadu soch, např. mariánský sloup (1716), kašna se sochou sv. Floriána, socha mistra Jana Husa (1898).

Známá je také nedaleká Štikovská rokle, kde se koná ročně několik motokrosových a autokrosových závodů na místní dráze.

Stromy se dívají

ramzke - 20.05.08

Stromy se dívají aneb čeho si člověk nevšimne

Je to trochu dlouhé a nevím jestli to bude mít pointu : )

Nedávno jsem měl tu možnost opět navštívit Památník Terezín, respektive Malou pevnost ve které zřídili nacisté za války neblaze proslulou věznici pražského Gestapa. Jelikož jsem zde byl již poněkolikáté (buďto pracovně či jako návštěvník) a celý areál mám slušně prochozený tak efekt prvního dojmu z té hrůzy už není tak silný. Většina turistů kteří zde jsou poprvé se většinou hypnotizovaně pohybují ve stínů vlhkých cel a samotek a je pochopitelné že někteří z nich stále vnímají bolest, která nějakým způsobem stále ve zdech Malé pevnosti přetrvává.

Ten den jsem jel do Malé pevnosti něco služebně vyřídit, byl nádherný květnový den a vzduch byl plný vůní a pokřikování ptactva. Když jsem se vracel z administrativní budovy (dříve služebna SS) k zaparkovanému autu všiml jsem si nádherného stromu, kaštanu, překvapila mne jeho mohutnost a vzrůst. Nádherný strom plný květů z kterých na podzim budou kaštany. Vedle tohoto stromu stály jeho menší bratři, taktéž v nádherném hábitusu, v korunách kaštanů povykovalo mnoho ptáků a kolem květů vířil hmyz. Jen jsem se podivil že jsem si něčeho tak fascinujícího zde nikdy nevšiml (to asi to čarokrásné jaro). Jak se tak kochám vidím jakoby oko na kmeni stromu, a opravdu v hledáčku fotoaparátu se vylouplo nádherná velká zřítelnice i s obočím. Kolem mne procházeli hloučky zmlklých turistů a popravdě řečeno asi nechápali chlapa co vejrá někam vzhůru do korun nějakých nepodstatných stromů. Abych zbytečně nebudil pohoršení tak jsem se rychle zdekoval do auta, projel postraním východem z pevnosti a mazal domů. Ty kaštany mi však nešly z hlavy, podle šířky kmene jsem usuzoval že jsou určitě starý více jak půlstoletí. To by znamenalo že někteří znich jistě pamatují ty děsivé dny během války. Při vzpomínce na tu jizvu po odřízlé větvi, která se jeví býti stromu okem mne až zamrazilo.

Jsou dodnes jedinými živými svědky kteří zdi koncentráku nikdy neopustili a budou tu stát i v době kdy poslední koncentráčník z Malé pevnosti nebude již na světě. Tedy pokud nějaká chytrá hlava nerozhodne o jejich vykácení.

 

Příběh z Bumbálky, aneb jak slepý opilého domů dovedl

Ve vsi, kam jezdíme na chalupu není hospoda ale je tam chata po němcích ukradená v sudetech, ktreré se říká Bumbálka

 Točí se tam pivko, hraje na kytary, jezdí tam duo Durango, povídají se příběhy a pomlouvají sousedé.
Jako všude.

Jednou šel z Bumbálky řádně nažmolený Honza Lacina. 

Domů to měl asi tři kilometry,tma že si neviděl na špičku nosu,cesta plná výmolů a po stranách ještě hluboký příkop.Honzovi se motaly nohy, neviděl na cestu a párkrát zahučel do škarpy.
Za chvíli ho to přestalo bavit,  tak si lehl do trávy.
Až se rozední a opička vyvane domů dojde.

Najednou slyší známé zvuky ´tuk,´tuk a pomalé kroky.
Nevidomý Toníček se také vracel z Bumbálky.
Honza zajásal  - Tondo to seš ty? 

Jó Honziku, kdepak seš?

No je tma jako v p-ranci a já nemůžu trefit domů.

Honza se vyškrábal na nohy, chytil se Toníčka za rukáv a šlapali pomalu domů
.
Je to už hafo let, ale do dneška se na Bumbálce dává k dobru jak slepý opilého dovedl domů.

Foto: Jiří " Práša" Václavík