O kočkách

Pracuji u jedněch lidí na zahradě.
Mají tam dvě překrásné kočičky, teda ještě koťata. Krásná, mazlivá, ale jsou to pěkné raubířky.
Pleju zahradu a slyším vreee, tak se ozvu, jsem tady Belluško. Kvrk, praví kočička a já pleju s kočkou na klíně.

Včera jsem byla sehnutá a hop a měla jsem ji za krkem a už se potvůrka milovaná otírala hlavičkou o moji tvář. Jen jsem jí říkala, že my obě víme, že jsem čarodějnice, ale ostatní to nemusí vědět. Bylo jí to šumák a seděla tam dál.

Leja, její sestra, je menší, šedobílá, Bella je sibiřanka, jasně že né čistokrevná, ale vypadá i tváří se aristokraticky.
Leja je pašák, včera chytila myš jako bačkoru, že ji sotva unesla, Bella se šla přiživit na jejím úlovku, ale Lejuška se nedala.
Tak se Milá Bellinka šla zajímat o mě.
Jako být zalezlá na druhé straně keře kde pleju a chytat mojí ruku je její oblíbená hra, nebo si lehne za mě, opře se a chytá stéblo, včera mě kousla do zadku.

Mňííí, ozve se Leja a jemně se přitulí, vrní jako kolovrátek, však jen do té doby, než to zjistí Bella. Žárlí jako Otelo a taky krade.
Dala jsem si na okno housku se slaninou, tam se číči nedostanou, v poledne okolo mě letěl rozsápaný sáček, houska nikde. Jak se tam dostaly ty kočky, kdo ví…

Když odjede robotická sekačka ze své stanice, vlezou si spolu do té boudičky spokojeně spí. Jsem tam celý den sama a kočičky mi dělají báječnou společnost.

O té sekačce, napíšu zase příště.