Sekačka

Na té zahradě kam jezdím, žije krom kočiček i robotická sekačka.

Žije si svým vlastním životem.
Většinu dne sedí zalezlá ve své stanici a dělá že se nabíjí.

Sedím v záhonku a najednou vrz a madam se zapne. Já se leknu a zakleju. Sekačka si vycouvá ze stanice, rozhlédne se po zahradě a jde sekat. Né, že by šla pěkně dokolečka, ona si jezdí jak se jí zachce.
Jak se rozhlédne namíří si to šikmo přes zahradu, pak se někde otočí a štráduje si to zase někam jinam. Její otočení, to je manévr. Vzne, cukne, couvne, zase se rozmyslí, rozhlédne a pak vyrazí.
Kočičky jí jdou z cesty a využívají její boudičku k odpočinku. Vlasně jí musí jít všechno z cesty, jinak si postaví hlavu, zastaví se a píská.
Tak vyskočím, a všechno jí odklidím. Pleju dál a číhám, kde se vynoří. Nikdy nikdo neví kam si to zrovna namíří a je jasné, že si ze mě dělá bžundu a jede ke mě. To abych musela své staré kosti zvednout a milostivě jí udělat cestu. Tohle mi dělá pořát.
Prevít jeden.
Ze začátku jsem se bála když jsem jela na smetiště nechat otevřenou bránu, že mi ten antikrist uteče ze zahrady. Ale prý nemůže. Má svůj drátek okole celého pozemku a ten ji hlídá.
Jenže, věř takovýmu prevítovi.

Nechápu, jak tomu někdo mohl dát název sekačka.
Co tam jezdím, tak jsem jí ještě nikdy neviděla něco pořádně dělat.
Proběhne se po zahradě a pak si vymyslí překážku,která tak není a stojí.
Stojí, tiše píská a čeká, až jí někdo zmáčkne tlačítko.
Kašlu na ni, stejně nevím co jí zmáčknout.
Pan majitel, jí většinou stejně po zmáčknutí popadne a odnese ji do stanice.

Pak vezme benzínovou sekačku a seká sám.

Tak až si budete chtít usnadnit práci, kupte si raději ovečku, než robotickou sekačku.

sekačku.

O kočkách

Pracuji u jedněch lidí na zahradě.
Mají tam dvě překrásné kočičky, teda ještě koťata. Krásná, mazlivá, ale jsou to pěkné raubířky.
Pleju zahradu a slyším vreee, tak se ozvu, jsem tady Belluško. Kvrk, praví kočička a já pleju s kočkou na klíně.

Včera jsem byla sehnutá a hop a měla jsem ji za krkem a už se potvůrka milovaná otírala hlavičkou o moji tvář. Jen jsem jí říkala, že my obě víme, že jsem čarodějnice, ale ostatní to nemusí vědět. Bylo jí to šumák a seděla tam dál.

Leja, její sestra, je menší, šedobílá, Bella je sibiřanka, jasně že né čistokrevná, ale vypadá i tváří se aristokraticky.
Leja je pašák, včera chytila myš jako bačkoru, že ji sotva unesla, Bella se šla přiživit na jejím úlovku, ale Lejuška se nedala.
Tak se Milá Bellinka šla zajímat o mě.
Jako být zalezlá na druhé straně keře kde pleju a chytat mojí ruku je její oblíbená hra, nebo si lehne za mě, opře se a chytá stéblo, včera mě kousla do zadku.

Mňííí, ozve se Leja a jemně se přitulí, vrní jako kolovrátek, však jen do té doby, než to zjistí Bella. Žárlí jako Otelo a taky krade.
Dala jsem si na okno housku se slaninou, tam se číči nedostanou, v poledne okolo mě letěl rozsápaný sáček, houska nikde. Jak se tam dostaly ty kočky, kdo ví…

Když odjede robotická sekačka ze své stanice, vlezou si spolu do té boudičky spokojeně spí. Jsem tam celý den sama a kočičky mi dělají báječnou společnost.

O té sekačce, napíšu zase příště.

Jak jsem bloudila

Koupili jsme autíčko a to staré bylo třeba odvézt také protože na něj měl přijít kupec.

Manžel jel novým a já za ním se starým a že pojedu za ním abych měla pocit jistoty.
Sama bývám ve voze jen zřídka a tak jsem total zblbla a začala se bát.
Sice nevím čeho, autíčko jsem uměla dobře ovládat a cestu znám.
Můj strach způsobil to, že jsem jela za manželem jako jedno tělo...až....se mezi nás vetřelo jedno auto...druhé...

Já jsem ještě nové autíčko neznala a tak jsem se držela barvy vozu a na typ jsem zapoměla.

To způsobilo že jsem se chytila úplně cizího auta a jela někam, neznámo kam.

Když jsem to po chvilce zjistila, sjela jsem z výpadovky k benzince a hledala mobil že manželovi zavolám že jsem se ztratila.
Jenže jak skoro celý rok mě mobil vadí, nyní když jsem ho potřebovala jsem ho neměla.
Chtělo se mi brečet, pak jsem vylovila cigáro a zapálila si a napadlo mě, že bude mít o mě strach tak jsem se koukala co nejrychleji dostat kam mám.
Vylezla jsem z vozu a šla se zeptat na benzinku.
Ještě jednou jsem se pro ujištění zeptala asi o dva km dál a najela správně na výpadovku.
Lidičky, ta úleva když mě manžel dojel.

Věřte že jsem ho snad nikdy neviděla raději.

Maryška závodnice

Když mi bylo 19let koupila jsem si moped babetta a jezdila jsem všude možně,  hlavně na drby s kamarádkami kterých jsem jako každé mladé děvče měla spoustu.

S námi v továrně pracovala Maryška - cikánečka malinká droboučká, proti nám o spoustu let starší, ale ona nikdy nikde nebyla, ,nic pěkného nezažila a neuměla ani psát, číst uměla jen velká písmena ale jinak byla bezva.

Jednou Maryška říká, že by se ráda svezla na babettě, ale neumí ji řídit.
Tak jsem jí to našlápla, ukázala co má dělat a Maryška vyrazila jak Honza Šťastný.
Docela jí to po rovince šlo, vybrala i malou zatáčku a pak to přišlo.

Asfaltová cesta končila a zatáčelo se hodně prudce na pěšinku mezi ohradou.
Já křičím pust plyn!!!
Ale houby platno.
Maryška visela v hustém roští, prskolet se válel na zemi a Maryška křičela:
Jana, nezlob se já jsem negrámotná.

Maryšku jsme vyprostili z roští a pro příště jsme ji raději vozili.