17. března 2016
Neoznámený zločin
Je to už dávno, pracovala jsem v přádelně vzdálené od mého bydliště zhruba pět kilometrů. Do práce jsem se dostávala všelijak, stopem, kousek pěšky a zbytek autobusem, celou cestu pěšky ale od jara do podzimu převážně na kole.Nevím, proč jsem toho dne na kole nejela.
Směna mi začínala v 18.00. Spustila jsem stroje, tak jako vždycky a začala jsem pracovat. Asi kolem jedenácté hodiny jsem ucítila pod pravým žebrem zlověstné ďoubání a pro jistotu jsem si vzala kuličku Febicholu abych zahnala bolest žlučníku ještě v počátku. Jenže, lék nezabral a mírná bolest se pozvolna začala proměňovat v pořádný žlučníkový záchvat. ,,Co jsem to já čuně zase zbaštila“, spílala jsem své neomalené a neustálé žravosti.
Nic naplat, požádala jsem mistra směny o propustku a se slzami v očích jsem se vlekla na pohotovost. Ještě, že poliklinika byla jen deset minut cesty od továrny.
Mladý lékař mě vyšetřil pohmatem a já mu následným ,,jauvajs“ potvrdila žlučníkový záchvat, dostala jsem injekci a po dvaceti minutách klidu mě propustili domů. Jenže, domů daleko s bolestí a pěšky, tak sotva co noha nohu mine.
Nedalo se ale nic jiného dělat pomalu jsem se vydala na cestu.
Nedošourala jsem se ani k třídírně odpadu, když od Přibyslavi přijíždělo auto, bliklo na mě a začalo se otáčet. ,,Hurá Zdeněk, vidí že sotva lezu a doveze mě domů“. Má nálada se trošinku zvedla tím, že se konečně dostanu do postele, jenže najednou mi blesklo hlavou: ,,To není Zdenda, ten má přece embéčko a toto je tisícovka. Krucinál, aby to byl nějaký úchyl, to by mi ještě scházelo.“ I když nejsem strašpytel nebylo mi zrovna příjemně, protože z mých známých nikdo takové auto neměl.
Auto pomalu dojelo až ke mně a z okénka se vyklonila vousatá tvář. Jé, Kapr-kde ten se tady vyloup… ,,Čau, kam jdeš? Chceš hodit domů? To, bych ráda, mě není dobře…“ Váhala jsem opravdu jenom chviličku, přece ho znám, je to zlodějíček a podvodníček, ale násilník není. I když o něm zlí jazykové vyprávěli že zabil svého mladšího bratra, nikdo mu nic nedokázal.
Tak jsem teda nasedla. Cestou se mě vyptával kudy se jede na Proseč. Já mu sice cestu vysvětlila, ale co tam bude dělat ve dvě hodiny ráno? ,,Prosím tě, co tam budeš dělat teď v noci? No, jeden Pražák má velkou zahradu a potřebuje ji posekat, vidíš že vezu kosu.“ Ohlédla jsem se do zadní části auta a opravdu na sedadle ležela zabalená kosa, kosiště a hrábě trčely od předních sedadel až k zadnímu okénku. Kdysi jsem tam s babičkou chodila za nějakou paní, ale dnes tam ze starousedlíků skoro nikdo není a chalupáře neznám.Proto jsem se ani neptala ke komu jede na práci.
,,Zastav mi dole u trati abys se nemusel otáčet, já už domů dojdu. Ále, ten kousek mě nezabije, dovezu Tě až k chalupě. Jak myslíš, ale mě by tady stačilo víš, že dole se není kde otočit.“ Nějak jsem najednou měla divný pocit, který jsem si nijak nedokázala vysvětlit.
,,Víš, volala jsem bráchovi že mi není dobře, možná mi půjde naproti. Zastav mi tady, určitě šel lesem, aby mě co nejdříve potkal.
Vystoupila jsem z auta, ale můj vnitřní neklid se stupňoval, přičítala jsem to reakci na injekci, vždycky jsem po ní bývala tak nějak vnitřně rozechvělá, ale dnes to bylo ještě něco jiného.
,,Jano, prosím tě, nemáš navíc jedno cigáro? Jasně, na vezmi si to celé, do rána by Ti šla pusa šejdrem.“ Podávala jsem mu krabičku ve které bylo asi šest cigaret, které si s díky vzal. ,,Tak se měj hezky,“ otočil se a vzal za kliku svého auta. Kývla jsem na pozdrav a otočila se k němu zády, směrem ke vsi ve které jsem bydlela.
Udělala jsem tak tři – čtyři kroky a najednou mě něco chytlo za ruku, roztočilo a smýklo se mnou do příkopu…
Ležela jsem na zádech ve vlhkém jehličí, nohy vší silou přikrčené k břichu a On ležel na mě.
V kapse silného vlněného kabátku jsem se snažila nahmatat svazek klíčů na kterých jsem nosila zavěšenou součástku z člunku k tkalcovskému stavu, s níž jsem měla v úmyslu ho udeřit do obličeje.
,,Pepíku! Pepíku!“ Bez rozmyslu jsem začala křičet jméno svého bratra, přestože jsem věděla že je ode mě vzdálen několik kilometrů daleko.
Ze všech sil jsem se snažila uvolnit se z jeho sevření, setřást ze sebe odporně těžké tělo, ale nebylo to možné. Začal se po mě hnusně sápat a snažil se mi roztrhnout kabátek. Jenže knoflíky německého vlňáčku byli oboustranné a ne a ne povolit. To ho však uvedlo do většího stavu zuřivosti a snažil se mi zkroutit ruku.
,,Pepíku“, znovu se mi podařilo zakřičet a druhou rukou jsem ho uhodila do obličeje. V tom okamžiku jsem pohlédla do jeho tváře a uviděla oči… Tolik zla jsem ještě nikdy v životě nespatřila.
Zachvátila mě neskutečná hrůza a mé hlavě se ve zlomku vteřiny promítl celý můj prožitý život.
,,Panebože!!! Jen ať nemá nůž.“ Klidným, prosebným hlasem jsem špitla: Karle, co to děláš, přece jsme kamarádi…“ Nic neřekl, jen se na zlomek vteřiny na mě tak nějak divně podíval. Nový nával nepopsatelného děsu mě přiměl k dalšímu výkřiku. ,,Pe-pí-ků…“
Rukou mi zacpal pusu abych už nemohla křičet a to se mu stalo osudným. Ze všech sil jsem se zavrtěla a jeho sevření sotva znatelně povolilo, to však stačilo k tomu, abych našla sílu k dalšímu boji. Zakousla jsem se mu vší silou do ruky.
Zařval a pustil mě. V mžiku jsem vyskočila a utíkala směrem k vesnici. ,,Děvko“, slyšela jsem za sebou odporné nadávky. Neohlížela jsem se, utíkala jsem pryč, pryč z toho místa, pryč, co nejdále od něho, do bezpečí vesnice.
Od vsi jsem uviděla přijíždět auto, on také, nepronásledoval mě.
Když jsem z dálky zaslechla nadávku ,,ty krávo, nevíš o co jsi přišla“, nějak se mi ulevilo.
Věděla jsem že jsem mimo nebezpečí.
Všechno, co se mi stalo jsem vyprávěla kolegyním v práci a všechny se shodly na jednom. Udat toho hajzla. Přestože jsem pracovala s manželkou náčelníka kriminálky a díky tomu bych se vyhnula posměchu, jak to bývá že jsem si to z části zavinila sama, jsem na policii nešla. Bála jsem se, styděla, na mém těle byla díky silnému vlněnému kabátku jenom jedna malá modřinka, kdo by mi věřil… Nic se mi nestalo.
Za pár měsíců, jsem přijela do nedalekého městečka s kamarády na pivo a zaslechla jsem, jak se chlapi u vedlejšího stolu o někom bavili. Když jsem se pozorně zaposlouchala do jejich hovoru, dozvěděla jsem se že Karel K. znásilnil dvě patnáctileté dívky.
Dodnes si vyčítám, že jsem pokus o znásilnění neoznámila.
Pravdivé, leč trošku košilaté příhody
Tyto příběhy jsou z vyprávění spousty kamarádů, já takových zážitků bohužel, či bohudík byla ušetřena.
Seděl ten můj kdysi v jedné malé vesničce před krámem a zmožen dlouhou jízdou na kole pojídal rohlík se salátem, když v tom uviděl jak se ke krámku šourá babička a krok za ní dedeček. Oba pomaloučku, oba o berlích.
Najednou jede okolo traktor, z něho se vykloní pravý vesnický Pepík v rádiovce a haleká.
Babičko, utíkejte, nebo Vás dedeček vo.uká…
Milá babička se pomaloučku celá otočila, mávla berličkou a povídá.
To nevadí, vždyť je to zdravý…
V Radotíně býval kdysi kiosek kde se spousta lidí zastavovalo a svačinu.
Jednou se tam zastavil chlapík s fekálním vozem, stále ukecaný týpek a svačili s kolegou v autě.
Okolo po cestě šla hezká mladá žena a ten starý sprosťák se vyklonil z okýnka a povídá.
Slečno, já bych tak lízal…
Slečna nehnula a ni brvou a pohotově mu odpověděla.
Tak si vyliž p.del…
V jednom skladu staveb silnic a železnic pracovala velice tlustá a strašlivě sprostá skladnice Edna.
Každému chlapovi který přijel pro materiál nadávala do č… a dalších i po dvanácté noční hodině nepublikovatelných nadávek.
Měli jí plné zuby, ale aby jim vydal už tak nedostatkový materiál, mlčeli.
Jednou, bylo to v parném létě stála Edna před vraty skladu. Byla vážně tak tlustá, že na ni asi neměli žádné kalhoty a tak nosila jenom obrovské široké sukně.
Jak tam ta Edna stála tak si povlávala tou obří sukní, když tu vyjížděl z brány náklaďák. Ten šofér se vyklonil z okýnka a povídá Edně.
Pani, to se nevětrá, to se meje!
Babu prý slyšel nadávat ještě po půl kilometru jízdy.
Kamarád si takhle jednou vyrazil do víru velkoměsta tramvají.
Když na Andělu přestupoval vyskočila z tramvaje dívkaa jak doskočila, ozval se prd. A on huba plechová jí povídá, slečno, něco jste ztratila.
Ona se ani neohlédla a povídá, tak si to seber.
Jedno jsem byla na vandru, koupali jsme se v řece a když jsme vyráželi na další cestu, potřebovala jsem se svléknout z mokrých plavek. Měla jsem tenkrát jednodílné a tak jsem požádala, kamarádku aby mi podržela deku, já že se za ní přestrojím.
Kluci si samozřejmě dělali legraci a já futr hulákala nekoukat, ještě né, mazejte potvory…
Byla jsem tehdy až přemrštěně stydlivá a jak jsm se bála, aby mě nikdo neviděl ani kousíček nahou tak mi to trval, než jsem si ty plavky svlíkla. Jen jsem se ale svlékla, na protějším břehu jel vlak.
Bylo, léto, lidé vyvalení v okýnkách a já tam stála nahá jako prst.
Výstava byla pojízdná…
Milé dívky, dámy, paní, někdy je to na pos.mání. Tak snad jsem nikoho neurazila tímto košilatým deníčkem.
Něco pro zasmání
Tatínek a jeho kamarád měli autobazar a autoopravnu.
Pochopitelně, že si sousedé mysleli že jsme milionáři a tak nám škodili jak mohli. Když tatínek onemocněl, začaly se dít všelijaké věci, většinou to bráška ukočíroval tím že někoho čapnul při činu a řádně mu vynadal, ale horší bylo že nám měkdo začal házet kameny na skla aut a pochopitelně těch drahých.
Bráška s mamkou na to šli od lesa a začali v noci hlídat.
Jednou takhle kolem druhé ráno tichounce šli mezi auty a najednou slyší šútání holínek a kortouč fíííjůůů, fíííjůůů…
Maminka šeptá bráškovi kampak ten zmetek jde zase na lup?.
Kdyby si na to kolečko aspoň nach***!
Ještě chvíli setrvali mezi auty a zdáli slyší zase pískání tentokrát již naloženého kortouče.
Maminka si opět ulevila na jeho adresu jadrným slovem a pak mi říká. Holka já ti nevím co měto napadlo, ale já toho našeho kluka navedla když mu šeptám kdyby na něho někdo vybafnul tak se po****.
Bráška na nic nečekal a povídá mamce aby se přitiskla ke zdi a sledovala.
On se připlížil k bráně, přitiskl se k soklu a když kortouč ztěžka dopískal k němu, řekl hlubokým hlasem pěkně nahlas.
Tak copak to zase kradeš!!!
Hrc… !!!
Kortouč padl na zem a maminka říkala, že to bylo tak na dvakrát nadechnutí a bylo slyšet jen fiju, fiju, fiju, jakým fofrem odpískalo kolečko naproti do jeho zahrady.
Zdali si něco upustil do textilu jsme se nedověděli.
16. března 2016
Moje držkopády
Děvčata, jsem střevo. Dokážu upadnout i tam, kde je to pro normálního člověka nemožné a když upadnu tak teda pořádně a válím se jako to prase…
Nejhorší prokleté místo mám v ulici Pod Čertovou skálou.
A tak se tam těším, protože tam na mně čekává bezva pán s kterým velmi ráda prohodím pár slov.
Jenže ouha!!!
Měla jsem bezvadné boty ve kterých se mi vážně dobře chodilo a dívám se do desek, kam mám dále rekomando a přehlédla jsem asi 5 cm vysoký obrubník a už jsem letěla…
Představte si slepici, nad kterou letí helikoptéra, hlava dole pidel nahoře a dloooouhé kroky…
No, ustála jsem to, ale ten milý pán to všechno viděl. Styděla jsem se a mé škody čítaly roztrženou botu a utrpěné sebevědomí.
Ale…
Další bezva držkopád byl v jiné ulici.
Pospíchám, je krásný slunečný den a já vletím do baráku jako velká voda. Jasně, ye slunečné ulice v té chodbě vidím velký kulový a přehlédla jsem půl - schůdek…
Ajajajajaj…, padla jsem jako podťatá, desky pod bradou, kabelu na břiše a projela jsem tu nově vydlážděnou naleštěnou chodbu až pod schránky. Sakra špatně se mi vstávalo…
Ještě jseden bezvadný jsem měla přímo před zraky krásného policisty se kterým si také povídám a dokonce má v kraji odkud pocházím příbuzné.
Ach jo…
Mašíruju si to s vozejkem pošty po přechodu, v tom kobrtnu o vyčnívající kostku a opět předvádím svůj slepičí tanec.
Je pravdou, že to nahlásil a druhý den přijeli dělníci a opravili rozbitý přechod. Mé sebevědomí ale opět řádně utrpělo.
Kurnik, proč musí vždycky když mám letecký den někde někdo koukat???
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)