Na učilišti nás bylo spousta děvčat a všechny jsme byly kytičky z Čertovy zahrádky.
Já a Jiřinka nevyjímaje a že jsme byly na internátě, tak jsme měly neustále hlad a všude jsme koukaly co bychom zďobly.
Kamarádky to o nás věděly, né však učitel technologie...
Profesor Voděrek měl krásného syna který byl bohužel po havárii na vozíku a proto mu každý den po někom poslal oběd v kastrůlcích. Bydleli na Zálabí a v přízemí tak jsme zaklepaly na okénko, chlapec otevřel, prohodil pár milých slova my potvory jsme se šli skoro do konce hodiny profláknout po městě.
Jednou jsme zase s Jiřinkou byly vyslány s obědem jenže, k obědu byl řízek. veliký zlatavý a nádherně voněl a to byl jeho konec.
Nejdříve jsme se na něj jukly, pak jsme uzobly kousíneček strouhanky, pak jsme do něj kously a zblajzly ho jako malinu.
Jen jsme utřely mastné mlsné hubičky přišly výčitky svědomí.
Přeci hochovi na vozíčku nemůžeme dát jen kaši, těžko by nám někdo věřil že na dvoře byl takovej velkej pes - Baloun-hadr.
Ale co budeme dělat? Nápady šestnáctiletých děvčat neznají mezí a tak jsme lítly do města, u hospody tam měli na náměstí takové okénko a prodávali hranolky a smažák a tak jme asi tenkrát za šest kaček koupily smažáka a šouply ho k té kaši.
Profesor Voděrek byl formát nikdy se nás nezeptal jak se objevil smažený sýr, když byly k obědu řízky.
Ale příště nás posílal už raději jen s omáčkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat