Závist - keltské oppidum

Hradiště Závist je největší keltské oppidum v Čechách a podrobný arecheologický výzkum podal mnoho informací z 6. - 5. století př.n.l.. V letech 1963 - 1990 zde probíhaly rozsáhlé archeologické výzkumy. Celý areál byl prohlášen za Národní kulturní památku.

První Kelti na Závisti:
V první polovině 6. století př.n.l. se ve střední části vrchu usídlili první Keltové.
Šlo o nepříliš velkou osadu a byla chabě opevněna. Zdejší podmínky byly pro výběr opevněného sídla optimální: stolová hora (391 m.n.m.) a velkým rozhledem na okolní krajinu, soutok 2 řek (důležitá tehdejší dopravní a obchodní tepna), úrodná půda a surovinová základna: zlato.
Reálná je představa, že temeno hory mohlo být skryto v řídkém háji se vzrostlými stromy (převážně duby) do stáří nanejvýše 250 let.

Z archeologických nálezů převažují zlomky keramických nádob ze zásypu příkopů, keramika je zde zastoupena prakticky ze všech období, a to dokonce i z eneolitu.
Zajímavým nálezem byl i vytepávaný kruhový terčík z bronzového plechu (jednalo se o šperk zhruba ze 4. století).

Artefakty dokládající zpracování železa jsou tavící kelímky a železná struska. Stopy výrobních činností se koncentrují spíše při okrajích návrší.

Mezi další zajímavé nálezy z akropole patří ozubené kolečko (amulet) a dva zlomky pravděpodobně importovaných skleněných nádob. Zajímavý je i fragment dovezeného bronzového cedníčku nebo 2 pláty kroužkového pancíře.

Je moc velká škoda, že archeologové dovolili tuto cennost zpustout, odkryli celou akropoli a ponechali ji napospas blbečkům, kteří po mnoho let ničili již tak chatrné zdivo základů a z vyjmutých kamenů si stavěli ohniště či trapné kamenné symboly. Celá věc nakonec byla vyřešena zavezením zeminy, pod kterou se nachází ještě signalizace z pálených tašek.

Výňatek: http://pohanstvi.net

Hradiště Závist patří k mým nejoblíbenějším místům.
V té hoře "něco je"!!!
Snad nějaká přírodní síla, snad energie dávných lidí kteří tu před věky žili.
Já si tam vždycky svou enegii doplním. Chodím lesem a dívám se, ten les a to místo celé člověka vyzývá aby vnímal věci okolo sebe jinak - citlivěji.
Když tam vstupuji, cítím až posvátnou úctu k tomuto místu a vždycky tam něco přinesu. Kamínek, nebo větvičku pro prastarou bohyni, nebo jablíčko pro lesní zvěř.
Ona se už příroda postará, komu co má být ku prospěchu.

Jak tak chodím po lese, představuji si jaký byl asi život lidí z téhle osady, nebo městečka. A má fantazie mi pomáhá.
Najednou vidím mezi stromy dovádět děti, které matky poslaly nasbírat houby a lesní plody, vidím ženu, sklánějící se nad kotlíkem, slyším řinčení zbroje, dusot kopyt a cinkání koňských postrojů. A vidím pro mně nezbytného kováře, slyším údery jeho kladiva a cítím vůni okují.
Ano, cítím vůni jídla z kotlíku a vidím jak se lidé radostně sbíhají, když se k nim z dalekých krajů blíží kupci se vzácnou solí, kořením, drahými látkami a těší se na večer, až u kusu masa v husté omáčce budou vyprávět neuvěřitelné příběhy z cest.
Ano, tak na mě působí toto zvláštní a prastaré místo.

Až se tam vypravíte, jen buďte tiše a sněte, třeba spatříte to co já.

Praotec Čech byl kelt

Keltské srdce a krev

Po keltském kmeni Bojů dostaly naše země latinský název Boiohaemum. Bohemia. Böhmen. Jsme jedna z keltských pravlastí. Některé naše řeky si uchovaly svůj název ještě z té doby. Např. Vltava (Vultava - divoká řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka). Zvyk zavěšování jmelí (nejposvátnější keltská bylina) během zimního slunovratu se nám dochoval až do křesťanských vánoc, atd.

Z Evropanů se nám tak stávají příbuzní ze Skotů, Irů, Bretaňců. K těm máme krví, ale i projevem blíž než ke Slovákům. Například dudy. Kde na světě se pořádně hraje na dudy? U nás, pak dlouho, dlouho nic a najednou jsme až ve Skotsku, Irsku. Když se zaposloucháme do Skotsko-Irských balad a do písní Čechomoru (který sbírá a modernizuje naše staré písně), tak je podobnost až zarážející. Pokud se podíváme do našich hospod na chasníky, kteří se ládují pivem a často přemýšlí, komu dají po nosu, tak ti jako by z oka vypadli Skotům. Ne Ivánkovi jsme podobní, ale McGregorovi! A jako poslední kapka je mutace genu CFTR (G551D), která je rozšířená v Británii, Irsku, Bretani, Rakousku a…ano, v Čechách.

VÝŇATEK Z: http://garcia.blog.idnes.cz

Kdo tedy byl bájný praotec Čech z kmene Bojů, po kterém byla pojmenována naše vlast, se asi jen tak nedozvíme. Co ale je velmi pravděpodobné, je kníže Krok. A to byl kelt jak poleno!

Teda vlastně Crocco…
Vládce, pro kterého byly raženy mince s jeho portrétem a jménem.
Bohužel se jich dochovalo jen minimum a to málo je bohužel jen v soukromých sbírkách.

A tak tedy zavřeme oči a budeme snít o tom, jak spravedlivým vládcem byl Crocco, nebo jak kdo chce Krok a jak krásné a vzdělané byly jeho dcery. Zasněte se, až půjdete na Vyšehrad. Třeba uzříte tři krásné dívky obklopené svou družinou, uvidíte Kroka, jak rozsuzuje spravedlivým ortelem své poddané.

Sněte, třeba je něco z toho skutečnost a když ne, naše báje a pohádky jsou přece tak tajemné a krásné.

Bacha mina !!!

V pátek jsem měla náladu celý den si z někoho pěkně vystřelit,nějak se mi to ale nedařilo až navečer když jsem šla z práce.
Čekala jsem na tramvaj a pozorovala okolí.
Najednou se vynořila starší žena se dvěma psíky. Paní zaplula do zeleniny a psíci čekali venku když najednoho přišlo venčení.
Na to že to byl psík velikosti jezevčíka vytvořil pořádně veliké h****
Kde se vzal, tu se vzal blížil se pán.
Věk asi 50let fešák a po cestě psal sms. Když se přiblížil k psíkovu dílu houkla jsem na něho.

BACHA MINA!!!

Pán zůstal stát na fleku a v pozoru,očividně zděšen mi povídá co? Jaká, kde???
No nášlapná a ukázala jsem k jeho nohám.
Pán opatrně obešel psí výtvor a začal se nezřízeně smát, že to je dobrý, takhle ho nikdo ještě neupozornil a že to musí říct doma paní že se nasměje.
Pán mi ještě zamával když vystupoval a moje dušička měla pokoj, už dlouho jsem takhle cizího člověka nerozesmála.

Jak nás honila mlsná

Na učilišti nás bylo spousta děvčat a všechny jsme byly kytičky z Čertovy zahrádky.
Já a Jiřinka nevyjímaje a že jsme byly na internátě, tak jsme měly neustále hlad a všude jsme koukaly co bychom zďobly.
Kamarádky to o nás věděly, né však učitel technologie...

Profesor Voděrek měl krásného syna který byl bohužel po havárii na vozíku a proto mu každý den po někom poslal oběd v kastrůlcích. Bydleli na Zálabí a v přízemí tak jsme zaklepaly na okénko, chlapec otevřel, prohodil pár milých slova my potvory jsme se šli skoro do konce hodiny profláknout po městě.
Jednou jsme zase s Jiřinkou byly vyslány s obědem jenže, k obědu byl řízek. veliký zlatavý a nádherně voněl a to byl jeho konec.
Nejdříve jsme se na něj jukly, pak jsme uzobly kousíneček strouhanky, pak jsme do něj kously a zblajzly ho jako malinu.
Jen jsme utřely mastné mlsné hubičky přišly výčitky svědomí.
Přeci hochovi na vozíčku nemůžeme dát jen kaši, těžko by nám někdo věřil že na dvoře byl takovej velkej pes - Baloun-hadr.
Ale co budeme dělat? Nápady šestnáctiletých děvčat neznají mezí a tak jsme lítly do města, u hospody tam měli na náměstí takové okénko a prodávali hranolky a smažák a tak jme asi tenkrát za šest kaček koupily smažáka a šouply ho k té kaši.

Profesor Voděrek byl formát nikdy se nás nezeptal jak se objevil smažený sýr, když byly k obědu řízky.
Ale příště nás posílal už raději jen s omáčkou.