Párky

 Příběhy z Ježibabí boudy

Párky

Ahojky, tak jsem v sobotu dopoledne nasedla na kostitřas /na kolo/ a vyrazila do nedaleké vesnice pro proviant. Teda ne že bych na boudě žádný neměla, ale cesta pro zásoby skýtá možnost, pochválit se točeným a hlavně studeným pivem  

Stavila jsem se v místním a vyhlášeném řeznictví a odměnila se kolečkem vynikající tlačenky - jen tak do huby, bez chleba a dědkovi jsem koupila párky.

Jenže když jsem přijela zpět na Ježibabu, dědek frflal, že na ty párky nemá chuť. Prý si je dá k večeři a nebo ráno k snídani.

Podotýkám, že bylo 32 stupňů ve stínu a na boudě není elektřina, tak že ovívat se můžu leda vlastními větry.

Kurva ty párky budou za dvě hodiny zelený a já s nima můžu akorát nakrmit kachny na potoce. Jenže mi těch kachen bylo líto, protože bych je těma khaki párkama akorát tak otrávila.

Na mysl mi vytanula nerudovská otázka. Kam s tím?

Ale ne nadarmo, mi maminka říkala, že můžu bejt blbá, ale musím si umět poradit.

V návalu vzteku a zoufalství můj zrak spočinul na termosce. Nalila jsem do ní čerstvou vodu ze studánky a ponořila tam ty blbý párky zabalený v pytlíku, termosku uzavřela a večer jsem mazala pro čerstvou studenou vodu. A ráno znovu a večer zas.

Párky jsem v neporušeném stavu dovezla v pondělí dopoledne do Prahy a uvařila z nich dědkovi buřtguláš.

Prostě jsem holka mazaná, neb dělám něco pro své zdraví, mysl a svobodu. Jak to?

Vzhledem k tomu, že studánka je od Ježibaby vzdálená 10minut rychlé chůze a to samé zase nazpátek, což musím vykonat nejméně 2x za den, posiluji svaly, získávám fyzičku a hubnu. 

Mysl zase uklidní pohled do zeleně a svobodu? 

No jak tak metelím pro tu vodu a pak tím krpálem k boudě přejde mě vztek a toho dědka nemám sílu zabít. Tak vlastně předcházím i kriminalitě. 

Jsem to ale šikulka.